Jeho příběh začíná obyčejně. Náhodou. V roce 1976 natáčel režisér Oldřich Lipský známou komedii Marečku, podejte mi pero. Potřeboval dětského herce pro jeden malý záběr: Malý školák vejde do třídy a podá učiteli chemie vzkaz od ředitele školy. Dětský herec, kterého sehnala produkce ale onemocněl a režisér Lipský se obrátil na svůj štáb: „Pokud někdo znáte malého kluka, který dokáže říct tři věty a neroztřese se před kamerou, přiveďte ho“. Přihlásil se Tomášův strýc, který ve štábu pracoval jako rekvizitář. Příštího dne přivedl svého synovce Tomáše Holého, bylo mu tehdy jen 7 let. Tomáš nejenom, že dokázal říct své tři věty a neroztřásl se před kamerou ale dodal záběru tu správnou náladu – starý profesor se náležitě upatlal Tomášovým bonbónem a pak se přilepil k papírovému lístku se vzkazem. Navíc si dokázal během jediného dne získat sympatie celého štábu.

Není divu, že Oldřich Lipský na malého Tomáše nezapomněl. Obsadil ho do svého dalšího filmu, hudební komedie pro děti Ať žijí duchové. Role sice nebyla velká ale nedala se přehlédnout.

Koncem stejného roku hledala režisérka Marie Poledňáková malého herce pro svůj nový film Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) Konkurzu se tehdy zúčastnilo asi 160 dětí a zase pomohla náhoda. Tomáš nebyl nijak přehnaně hezký, odstávaly mu uši, paní režisérka si ho moc nevšímala a tak málem připravila národ o rozeného baviče.

Když zkouška končila, najednou se rozlétly dveře a Tomáš se vrátil. Nemluvil, jen gestem naznačil, že si tam zapomněl čepici a zašklebil se na paní režisérku. Ta si ho pozvala na užší kamerové zkoušky. Všechny děti dorazily v pořádku, jen Tomáš byl mokrý od sněhu tak, že ho dvě asistentky musely sušit. Na kamerových zkouškách bylo asi 12 kluků, kteří prošli užším výběrem konkurzu a také filmoví rodiče František Němec a Jana Preissová.

Marie Poledňáková s každým z dětí natočila zkušební záběr a pak se zeptala "rodičů", kterého kluka by si přáli. Oba si jednohlasně vybrali Tomáše Holého. S dospělými herci mluvil úplně přirozeně, jako by to byli kamarádi ze třídy. Když jej přivedli do rozpaků, tak se začal plést, třeba "oženit se" a "vdát se" a v zápětí se opravoval.

Večer volala Marii Tomášova maminka a ptala se, jestli se Tomáš pochlubil, že jsou rozvedená rodina. Tomášovi rodiče se totiž rozvedli, když byl ještě malý. Dodnes ráda vzpomíná na tuhle náhodu. Je to film o rodině která žije bez otce. Tomáš byl z takové rodiny a právě proto se do role rychle vžil. Navíc Marie Poledňáková nezatěžovala dětské herce nějakými zbytečnostmi ve scénáři. Nemuseli se učit texty, jenom jim řekla o čem záběr je. Tomáš měl privilegium, že se nemusel striktně držet scénáře. Stačilo jí, když zahrál požadovanou situaci tak, jak to cítil on sám.

Příkladem takového záběru je například obalování řízků pro školníka. To opravdu ve scénáři nebylo – je to Tomášova vlastní improvizace na dané téma. Stejně tak slavný záběr s puntíkovaným šátkem a bolavým zubem. Tomáš se během natáčení v Krkonoších doslova zamiloval do svého filmového tatínka Františka Němce. Po návratu z hor následoval jako první právě záběr se šátkem. Marie Poledňáková napovídala Tomášovi, že František Němec je podrazák, který se na něj vykašlal. Takže Tomáš se opravdu rozzlobil a začal skutečně trucovat. Ne ovšem na filmového tátu, ale na paní režisérku.

Pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) vlastně vyprovokoval sám štáb. V závěru natáčení celý štáb fantazíroval o tom, jak by se příběh rozdělené a znovu spojené rodiny mohl dále vyvíjet. Marie Poledňáková zvedla vhozenou rukavici a za pár měsíců napsala další scénář.

Filmoví pedagogové se často dívají na dětské herectví s úsměvem a za pravé herectví ho nepovažují. Říkají, že dítě vlastně hraje jen samo sebe. Myslím, že v případě Tomáše Holého to určitě neplatí.

„Většinu záběrů zahrál na první dobrou klapku. hrálo se mi s ním lépe než s většinou mých dospělých kolegů z divadla“ řekla po letech filmová maminka Jana Preissová. Marie Poledňáková zase vzpomíná: „Občas se rozesmál uprostřed záběru a měl různé kouzelné přebrepty a přesmyčky ale moc záběrů nezkazil. Tomáš byl velmi pozorný a často zajímal o skladbu záběru, jak bude vypadat. Někdy trval na tom nejdřív vidět záběr ve hledáčku kamery, jestli je to detail nebo celek a pak se teprve postavil před kameru.“

Však také některé jeho přebrepty ve filmu zachovala. Jindy se zase ptal „Bude se to točit v celku nebo střihem?“ což znamená, zda se nějaká sekvence, například rozhovor bude točit s jedním nastavením kamery a nebo jestli se bude prostřihávat střídavě na všechny hovořící. Výraz „Točit střihem“ mezi českými filmaři zdomácněl a používají ho dodnes.

Tomáš rád bavil celý štáb, během cesty na natáčení seděl v autobusu na sedadle pro průvodce, celou cestu nedal mikrofon z ruky a dělal rádio.

Nikdy neodmítnul podepsat fotografii fanouškům.

Přestože byl úspěšným a oblíbeným dětským hercem, rozhodl se, že se herectví nechce v budoucnu věnovat. „Představa, že jednou budu neúspěšným hercem je nesnesitelná" řekl, když mu bylo 13 let a ukončil filmovou kariéru.

Tomáš Holý svou čistou dětskou intuicí vycítil přesně to, co diváci chtějí vidět. Lehkou, místy až bláznivou komedii se spoustou laskavého humoru a nějakými těmi lumpárnami. Divák přijde unavený z práce domů, přesně tak, jako filmová maminka baletka Anna - a chce se především pobavit a odpočinout si. Právě tento druh filmu, prostá lidová zábava nám dnes nejvíc chybí.

Dokazuje to i sledovanost jeho filmů. Jak „Velryba", tak „Polepšovna" měly rekordní sledovanost, byly úspěšné v dalších 38 zemích a ještě dnes, 35 let po svém vzniku snadno ve sledovanosti pokoří i dnešní dokonalé filmy, s tisíckrát vyššími rozpočty. I ostatní jeho filmy mají dodnes nadprůměrnou sledovanost.

Po natočení svého posledního českého filmu Prázdniny pro psa (1980) a ukončení kariéry se Tomáš věnoval také westernovému ježdění na koni. Na ranči U Zlámané podkovy trávil pak každé prázdniny a koním dal přednost i před cestou k moři.

Tomáš si i v dospělosti uchoval řadu svých povahových vlastností, které tak dobře známe z jeho filmů. Miloval humor, jednou například přemluvil tramvajáka, aby mu za jednu korunu prodal tramvaj, aby kamarádi nemuseli na konečné vystoupit. O jeho skutečné povaze nejlépe vypovídá následující historka: Když se po Sametové revoluci otevřely hranice, vybral peníze za své dětské filmové honoráře, které mu rodiče střádali a dal je zakladateli ranče - aby starý pán mohl vidět vytouženou Ameriku...

Po absolvování gymnázia začal studovat práva ale jeho život 9 dní před 22. narozeninami tragicky ukončila autonehoda u severočeské obce Kytlice.

Objevily se informace, že za nehodou stál alkohol. Tyto informace jsou výplodem fantazie bulvárních novin a nezakládají se na pravdě.

Tomáš přijel toho odpoledne autem z Prahy do Polevska. Hráli kulečník, čekalo se na další kamarády. Pak chtěli koupit nějaké pití na večírek, na jeho chalupě v Kytlici. Pít chtěli až tam. Zjistili ale, že nemají dostatek peněz. Tomáš s kamarádem tedy zajeli na chalupu pro peníze a právě cestou zpět havarovali na silnici mezi obcemi Kytlice a Polevsko.

„Klouzalo to a Tomáš prostě nezvládl zatáčku, která dost vynášela“ řekl kamarád, který jako první objevil místo havárie. „Narazili čelně do stromu. Jeho kamarád, který nebyl připoután bezpečnostním pásem proletěl čelním sklem a utrpěl víceméně jen povrchová zranění. Doběhl k nám do hospody a křičel, že bourali. V šoku ale nebyl schopný říct nám, kde to bylo. Všichni hledali po Polevsku, já jediný jsem běžel na Kytlici. Tomáš měl zlomenou nohu a bezpečnostní pás zaříznutý v hrudníku, utrpěl těžká vnitřní zranění. V autě jsem našel igelit a snažil jsem se zastavit krvácení a ucpat díru po pásu. Zrovna jeli kolem moji známí, pomohli mi Tomáše vytáhnout z auta a jeli zavolat pomoc. Sanitka tam byla rychle, odvezli Tomáše do Nového Boru, kde v té době byla jen malá poliklinika. Za půl hodiny vyšel doktor a řekl nám, že Tomáš zemřel“.

„Je to strašné, ztratit svého nejlepšího kamaráda a pak si ještě v novinách přečíst něco úplně jiného, než jste jim řekl. Tak jsme se dohodli, že novinářům už nikdy nebudeme poskytovat žádné informace“ končí své vyprávění kamarád.